Co je to 6 let? Pro někoho celá věčnost, pro jiného jen krátký časový úsek, během kterého se toho důležitého zase příliš mnoho nestalo. Jihočeští ISACAARUM se řadí spíše do druhé skupiny. Od jejich minulého alba „Shibari Kata And Other Practises“ sice uplynulo dlouhých 6 let, ale když si pustíte letošní novinku, tento časový rozdíl jakoby nehrál žádnou roli.

„Vaseline“ se totiž nijak zásadním způsobem nevymyká z řady jejich několika posledních alb. Agresivní a našlapaná nahrávka totiž nehodlá zapírat jasně daná pravidla hudby ISACAARUM, tudíž ani neslibuje žádné nečekané experimenty. Může to být pro někoho zklamáním? Troufám si tvrdit, že nikoliv. Kapela podobného ražení to totiž ani nemá příliš zapotřebí. Stačí si jen vybavit některé z její živých vystoupení a těžko si lze představovat nějakou drastičtější stylovou změnu.

Pravda, stejně tak jako v minulosti, i zde je lačnému posluchačstvu předhozena jedna méně tradiční skladba, a to na tradičním místě – (takřka) v samotném závěru alba. Stále však více méně typicky pojatou „Rust In Piss“ zpestřují hlavně hostující vokál (Broňa Míka ze SATISFUCTION), viola a bezpochyby i povedená „slayerovská“ legrácka na jejím konci. Vše ostatní je klasický hnětající stroj značky ISACAARUM, který po celých 35 minut jede na plný výkon. Pomalejší rozjezd úvodní (v bookletu označené jako nulté) „Wet Welcome“ je jen takovým obligátním zahřívacím cvičením před definitivním startem vysokých obrátek, které přichází v zápětí i s policejní sirénou.

Hlavní cíl je pak už soustředěn pouze do několika nejdůležitějších a vzájemně koexistujících ukazatelů. Nahustit do posluchače řádně extrémní muziku a to takovým způsobem, aby neměl čas přemýšlet nad nakupováním vánočních dárků, či, nedej bože, nad nudou. Úspěšný podnikatelský záměr tak funguje bez nějakých výraznějších zádrhelů i v současnosti. Muzika čím dál více iklinující ke klasickému grindcore si ze své blackové minulosti ještě nějakou tu inspiraci vezme, ale veškeré současné úsilí skupiny je směřováno do mnohem extrémnějších vod. S tím jde samozřejmě i ruku v ruce léty pilovaná stylová vizualizace, včetně zdařilého a minimalisticky pojatého artworku, na kterém se už tradičně vyřádil vokalista Chymus.

Ten svým hlasem opět popohání všech třináct skladeb do natolik zběsilých temp, že občas mu nezbývá nic jiného, než jen přesně frázovat mezi údery bicích. Je zajímavé, že výsledkem je stále velmi solidně našlapaná muzika. Pochopitelně, že jde o to, kdo se toho takříkajíc ujme a v tomto případě lze říci, že letité vzorce jsou ve správných rukou. Hudba ISACAARUM je totiž ve všech ohledech extrémní, včetně veškerého divadla kolem, které lze skupině po těch letech bez nejmenších problémů věřit.

Zvukově solidně ošetřený masakr je tak dalším nádobíčkem ve sbírce těchto perverzních úchylů. Salon nesoucí to prapodivné jméno po šesti letech stagnace tak opět naplno otevírá své brány. Připravte si pořádnou dávku fantazie, budete ji totiž setsakramentsky potřebovat.